Většina zvířat nemá ráda veterináře. To je prostě fakt. Některá zvířata zvládají veterinární ošetření lépe, jiná hůř, ale pravdou zůstává, že málo které se k veterináři těší, nebo by k němu šlo dobrovolně, kdyby mělo skutečně na výběr.
Pro nás (majitele, veterináře, ošetřovatele, nebo veterinární sestry a techniky) z toho vyplývají určité praktické důsledky: Mnoho zvířat se veterinárnímu ošetření v různé míře brání. Nechtějí se nechat chytit, musíte je přemlouvat a nutit, abyste je dostali do ordinace, nebo koušou, kopou, škrábou, snaží se utéct, schovat a podobně.
Díky tomu je péče o ně dost náročná a často také nebezpečná. Výzkumy ukazují, že 50 – 60% veterinářů a celých 98% (!) veterinárních techniků utrpí při zacházení se zvířaty během své kariéry nějaké zranění (Nienhaus a kol., 2005; Weese and Faires, 2009). To jsou docela vysoká čísla, co myslíte?
Dá se s tím něco dělat? Dá :) Ale nejdříve se pojďme podívat na to, proč to tak je.
A tím mám na mysli stres a nedostatky ve vzdělání u všech zúčastněných stran.
Stresová odpověď je jeden ze základních biologických pochodů v organismu a vyskytuje se u všech živočichů (člověka nevyjímaje) téměř ve stejné podobě. Takže i když se budeme bavit o koních, stres probíhá obdobným způsobem i u psů, koček, nebo u lidí.
Hladina stresu u člověka má obrovský vliv na hladinu stresu u zvířete. Proto, když my jsme při ošetřování zvířete ve stresu, těžko můžeme předpokládat, že zvíře bude v klidu. Ono se lehko řekne: "Prostě nebuď ve stresu," ale už podstatně hůř se to uvádí do praxe. 😉
To, jak bojovat se stresem, případně strachem, je téma, které by vydalo minimálně na celý další článek, proto tady nechci zabíhat do podrobností. Každopádně jedna z věcí, která vám může výrazně pomoci snížit váš stres, je vyhradit si na ošetřování vašich zvířat dostatek času a znát techniky, o kterých se v tomto článku dozvíte.
Stres nás i naše zvířata nutí utéct, bojovat, nebo "zmrznout", což jsou 3 instinktivní reakce, ke kterým dochází po překročení takzvaného stresového prahu, neboli prahu autonomního stresu.
Vlivem stresu vznikají špatné zkušenosti – každý zážitek je intenzivnější, každý "bubák" je větší, každá injekce je bolestivější, každá fixace je děsivější. Tyto zkušenosti pak ovlivňují každou další návštěvu veterináře. Tím se vracíme zpátky k bezpečnosti a kruh se uzavírá.
Z toho vyplývá, že jedním z nejdůležitějších kroků k tomu, aby byla péče o zvířata jednodušší a bezpečnější, je udělat ji pro zvíře méně stresující.
A není to samozřejmě jen o nás. Cílem každého majitele, chovatele, ošetřovatele i veterináře by mělo být udržování co největší životní pohody zvířat, neboli welfare. A nadměrný stres, který tolik zvířat prožívá během návštěvy veterináře, nebo ošetření v terénu k tomu určitě nepřispívá. Ani náš stres a reakce v afektu k tomu nepřispívají…
Nedostatky ve vzdělání
Možná vidíte pojmy Low-stress Handling a Cooperative Care poprvé až teď, když čtete tento článek. Nedivím se, jsou to relativně nové a zdaleka ještě ne zaběhnuté praktiky. Pravdou je, že většina majitelů a veterinářů nemají v tomto oboru dostatek informací, a tak ani nevědí, jakým způsobem snížit stres svých zvířat, nebo svých pacientů. Nevědí, že to jde i jinak, že veterinární ošetření jejich zvířete nemusí být horor.
Zásady Low-stress Handlingu a Cooperative Care se v současné době vyučují na několika málo zahraničních veterinárních univerzitách, jinak vzdělávání v tomto oboru zprostředkovávají různé soukromé organizace. U nás podobné vzdělání zatím zoufale chybí. To je také jeden z důvodů, proč jsem se pustila do tohoto projektu.
Nedostatky ve vzdělání se netýkají jen lidí, ale i zvířat. Mnoho zvířat prožívá při veterinárním ošetření zbytečně velký stres jen proto, že nejsou zvyklá na manipulaci, na cizí prostředí, na přítomnost více lidí a podobně. Pak stačí málo a zvíře se ocitne nad stresovým prahem, kde už je prostor jen pro záchranu života (z pohledu zvířete, které neví, že z vakcinace, odčervení, ošetření drobného poranění, nebo stříhání drápků pravděpodobně tak jako tak vyvázne živé).
To je typický problém, se kterým se setkávám u mladých koní (a nepředstavujte si pod tím jen hříbata, často se to týká i tří, čtyř, nebo pětiletých koní!) a také u psů "ze dvorku" u kterých jejich majitelé často považují jakýkoliv trénink za zbytečný.
Čím lépe je zvíře připravené na zvládnutí různých situací, tím menší je pak jeho stres v každé nové situaci a tím menší má zvíře potřebu se bránit.
A právě tady vstupuje do hry Low-stress Handling a Cooperative care.
V článku, který jsem měla na původním blogu, jsem měla napsané něco ve smyslu toho, že protože jsou tu tyhle techniky ještě tak málo známé, není pro ně zatím vhodný český název. Ale teď už je to jinak :)
Protože od té doby o těchto technikách mluvím v podstatě každý den, začala jsem pro "Low-stress Handling" používat pojem Nekonfliktní ošetření. To je technika, kterou jsem vytvořila v době, kdy jsem ještě neměla ani ponětí o tom, že existuje nějaký Low-stress Handling. Pak jsem zjistila, že principy jsou velmi podobné.
Pro "Cooperative Care" používám pojem Spolupráce při ošetřování.
Teď se pojďme podívat na to, co který výraz znamená:
Jak už jsem psala před chvíli, jako Low-stress Handling se označuje zacházení se zvířetem s cílem udržet hladinu jeho stresu co nejnižší. Tady je důležité zdůraznit to, že se jedná o zacházení se zvířetem. Aspoň tak to vnímám já. Tedy zvíře je v procesu ošetření spíše pasivním účastníkem.
Podle mého názoru je zacházení se zvířaty s důrazem na minimalizaci jejich stresu prostě způsobem, jakým se má se zvířaty běžně, každý den zacházet.
Na rozdíl od předchozí techniky je cooperative care něco, co už vyžaduje přípravu a co se většinou nedá zvládnout "za běhu" – obzvlášť ne u vystresovaného zvířete. Tento způsob péče totiž vyžaduje trénink. Zvíře se musí naučit, jak spolupracovat při ošetření.
Jak vidíte, některé body jsou společné, některé jsou rozdílné. Tak se nejdříve pojďme podívat na ty společné:
O tom to vlastně celé je, proto o tom píšu pořád dokola 😉 Zvíře, které není vystresované, nám umožní provést důkladnější vyšetření a získat tak o jeho zdravotním stavu více informací. Také nám umožní ošetřit ho pořádně a bez kompromisů. Celé ošetření bude jednodušší a bezpečnější.
V obou případech je důležité připravit se na ošetření předem (než začnete manipulovat se zvířetem), zacházet se zvířetem klidně a přátelsky, pozorovat jeho řeč těla (zejména projevy strachu / stresu ) a tomu přizpůsobovat postup.
Fixace, omezení pohybu, nemožnost kontrolovat, co se s ním děje – toto způsobuje zvířatům stres. Zvíře se často nebrání ani tak samotnému ošetření, jako spíš nadměrné fixaci. Obě výše popsané techniky techniky jsou proto založeny na co nejmenší možné fixaci zvířete.
Každé zvíře ve veterinární ordinaci, nebo při ošetření veterinářem, či majitelem v terénu do jisté míry prožívá stres. Pokud zvíře projde několika stresujícími událostmi krátce po sobě, každá další stresující událost přilívá olej do ohně, až už je toho příliš a zvíře "zničehonic vybuchne": kousne, kopne, škrábne, vyskočí do vzduchu a pokusí se utéct… Tomuhle fenoménu se říká trigger stacking, neboli doslova hromadění, či stohování spouštěčů (stresorů). Podrobně se jím zabývám v článku Tak tohle byla poslední kapka.
Abyste předešli hromadění stresorů a následnému výbuchu, je důležité vnímat řeč těla zvířete, postupovat jen tempem, které zvládá a pravidelně mu během ošetření dopřávat krátké pauzy na uklidnění. Tím "dostatkem prostoru" mám na mysli i fyzický prostor – řada zvířat totiž vnímá přítomnost veterináře, nebo blízkost nějakého "nebezpečného předmětu" (třeba injekční stříkačky) jako stresující a uklidní se, až v bezpečné vzdálenosti od nich.
Pak je tu bod týkající se Low-stress Handlingu:
Odměnami rozumějte potravu, případně hračky (u psů a koček). Odměny pomáhají zvířeti odpoutat pozornost a překonat strach. Zvíře si spojí ošetření s odměnami, nebo možností získat odměny a bude ho vnímat pozitivněji (tomu se říká protipodmiňování).
A na závěr bod, který se týká Cooperative Care:
Základem cooperative care, neboli spolupráce při ošetřování, je trénink. Zvíře se pomocí pozitivní motivace / pozitivního posílení (za odměny, bez nátlaku a většinou i bez fixace) učí spolupracovat. Tento trénink (stejně jako jakýkoliv jiný) vyžaduje čas a znalosti majitele, ale přináší naprosto úžasné výsledky u (nejen) zvířat, která mají s ošetřením problém.
Nekonfliktní ošetření a Spolupráce při ošetřování jsou techniky, které se vyplatí znát a v praxi používat, ať už jste veterináři, veterinární technici, majitelé zvířat, nebo někdo, kdo se nějakým způsobem podílí na péči o zvířata.
Zdroje citací:
Nienhaus A, Skudlik C, Seidler A: Work-related accidents and occupational diseases in veterinarians and their staff. Int Arch Occup Environ Health. 2005 Apr; 78(3):230-8.
Weese JS, Faires M: A survey of needle handling practices and needlestick injuries in veterinary technicians. Can Vet J. 2009 Dec; 50(12):1278-82.
Tohle byl jeden z prvních článků, které jsem publikovala na svém původním blogu. Už si ani nejsem jistá, kdy to bylo, ale myslím, že v létě roku 2014. Protože asi nemusím říkat, že je tohle téma stále aktuální, rozhodla jsem se tenhle článek publikovat znovu i tady. :)
V předchozích článcích jsem nastínila, že na to, jak koně reagují na veterináře, má do jisté míry vliv také proces učení. Každá interakce s prostředím (do kterého patří i lidé, kteří se kolem toho konkrétního koně pohybují) má potenciál něco koně naučit. Kůň se učí téměř neustále. Procesy učení nevypneme tím, že vyhlásíme konec tréninkové lekce,...
Způsoby, jakými se koně učí, komunikují s námi a vůbec, způsoby, jakými chápou svět jsou i v dnešní době stále opředeny mnoha mýty. Některé z nich se podařilo díky výzkumu koňského mozku a procesů učení objasnit. Další se ale stále tradují, předávají se z generace na generaci a často nám brání ve skutečném pochopení a efektivním řešení nežádoucího...
