Způsoby, jakými se koně učí, komunikují s námi a vůbec, způsoby, jakými chápou svět jsou i v dnešní době stále opředeny mnoha mýty. Některé z nich se podařilo díky výzkumu koňského mozku a procesů učení objasnit. Další se ale stále tradují, předávají se z generace na generaci a často nám brání ve skutečném pochopení a efektivním řešení nežádoucího chování koňského pacienta. V tomto článku se budeme zabývat těmi, které nejčastěji ovlivňují veterinární ošetření.

Pojďme některé ze zažitých mýtů zbořit! 😉

MÝTUS Č.1: Ten kůň mi to dělá naschvál

Tohle je asi jeden z nejčastějších mýtů o koňském chování (nejen) během veterinárních zákroků. Dělá mi to naschvál. Dělá to, aby mě naštval. To je časté vysvětlení pro chování, kterým se koni už poněkolikáté a vždy stejným způsobem podaří přerušit veterinární ošetření. Může nám ale kůň skutečně dělat něco na truc, nebo je za tím něco jiného?

Proč koně nemohou dělat naschvály

Zjednodušeně řečeno, nemají na to kapacitu. Protože tahle odpověď většinu z vás asi neuspokojí, podíváme se na to podrobněji.

Když dělám někomu něco naschvál, dělám to s tím cílem, abych danému člověku nějak znepříjemnila život. Abych se za něco pomstila. Abych ho viděla naštvaného. A samozřejmě i proto, abych vybila svoji frustraci, případně, abych viděla toho člověka stejně frustrovaného, jako jsem (byla) já.

To vyžaduje shopnost vhledu. Schopnost představit si sebe sama v nepříjemné situaci, uvědomit si, jak by mi v tu chvíli bylo, pak si v té situaci představit jiného člověka a mít radost z toho, že se cítí alespoň tak mizerně, jak bych se cítila já. Na základě těchto abstraktních představ pak můžu jít a udělat někomu něco naschvál.

Komplikované, že? Někdy vážně nevím, k čemu jsou všechny tyhle funkce lidského mozku dobré!

Schopnost udělat někomu něco naschvál vychází z pokročilých funkcí části mozku zvané neokortex, která není u koně rozvinutá natolik jako u člověka. Proto tato schopnost nebyla u koní (a většiny dalších druhů zvířat) nikdy popsána a předpokládá se tedy, že koně jednoduše těchto myšlenkových pochodů nejsou schopni.

Když se nad tím zamyslíme, k čemu by koni vlastně bylo snažit se schválně naštvat člověka? Taková situace pro koně navíc většinou skončí trestem, tak proč by chování vedoucí k trestu opakoval? (Potom by se z hlediska definice trestu nenednalo o trest, nebo by se jednalo o sebeodměňující chování, ale do toho teď nebudeme zabředávat). Koně se naopak ve stresové situaci snaží svou řečí těla člověka (a také sami sebe) uklidnit.

"Ale jó, já věřím těmhle vědeckým věcem, ale můj kůň mi to fakt dělá naschvál."

Kdybych dostala korunu pokaždé, když někomu vysvětluji, proč nám koně nemohou dělat naschvály a uslyším tuhle větu, mohla bych svého koně krmit kaviárem. 😉 Ne, vážně: váš kůň se opravdu nesnaží přerušit veterinární úkon pokaždé 5 vteřin před jeho dokončením proto, aby vás naštval, nebo zesměšnil. Víte, to je výplod lidského ega, který nikterak nepřispívá k vyřešení problému. Pojďme proto začít hledat ty opravdové důvody.

Všechno začíná pochopením zákonitostí koňského učení.

MÝTUS Č. 2: On přesně ví, za co to bylo

Tenhle mýtus většinou souvisí s tresty. Používání trestů je v práci s koňmi velmi časté. Dokonce mnohem častější, než si uvědomujeme. Tresty mají svá úskalí a jejich používání s sebou často nese i spoustu problémů. Tresty mají řadu "vedlejších účinků", které ovlivňují welfare koní i vztah člověka a koně. Pojďme se proto teď podívat pod povrch tohoto mýtu.

On přesně ví, za co to bylo. Ví přesně, co udělal špatně a za co ten trest přišel, i když přišel až ve chvíli, kdy už kůň dávno dělal něco jiného... Předně: tresty fungují a jsou efektivní. O tom, do jaké míry jsou etické, se můžeme pobavit třeba jindy, ale pokud je provedete správně, tak efektvní jsou. 

Zásadní je tam ale to "správně". A do téhle kategorie určitě nepatří opožděné tresty, které použijeme s časovou prodlevou. Tam kůň opravdu neví, za co to bylo a může si trest spojit s nejrůznějšími podněty včetně vaší přítomnosti.

Tento mýtus opět vychází z neznalosti koňského učení a z toho, že koním přisuzujeme pokročilé kognitivní funkce, kterých je schopný člověk, ale u koně nebyly nikdy prokázané. Navíc člověku, jakožto stejnému živočišnému druhu můžeme ještě dodatečně vysvětlit, za co byl protrestaný. Takže tam dává smysl potrestat například nedochvilnost v práci snížením odměn na konci měsíce. U koní a dalších zvířat ale i vteřinová prodleva někdy může způsobit, že potrestáte úplně jiné chování.

Jak fungují tresty

Podívejme se teď v krátkosti na to, jak vlastně fungují tresty. V obecné rovině je trest určitý nepříjemný následek chování, díky kterému kůň (ale stejně tak jiné zvíře, nebo člověk) zjistí, že se mu toto chování nevyplatí opakovat.

Jenže na rozdíl od nás, kůň si po nějaké neštastné příhodě nebude v hlavě přehrávat celý svůj uplynulý den (týden, život), aby zjistil, proč se mu stalo to, co se mu stalo a jak se toho příště vyvarovat. Kůň si spojí trest s tím, co mu bezprostředně předcházelo.

Chceme-li tedy, aby kůň opravdu věděl, za co to bylo, musíme trest načasovat tak, aby přišel nejlépe v momentě, kdy kůň provádí nějaké nežádoucí chování. To není vždycky možné už proto, že koně třeba zrovna nemůžeme chytit. Proto se často stává, že potrestáme v momentě, kdy klidně stojí vedle nás. Ale to jste právě potrestali moment, kdy se nechal chytit. Nejspíš jste potrestali i to, že v klidu stojí ve vaší přítomnosti.

On přece musí vědět, co udělal špatně!

No, to právě úplně nemusí... Ono totiž dobré, nebo špatné chování objektivně neexistuje. My lidé máme určité normy dané společností – o tom, co se dělá a co se nedělá. Každá kultura má navíc své vlastní normy. O tom, do jaké míry ovlivňují naši kvalitu života, by se taky dalo mluvit dlouho... U koní (nebo zvířat obecně) ale zůstaňme u toho, že zvíře bude opakovat chování, které se mu v minulosti z nějakého důvodu vyplatilo. 

MÝTUS Č. 3: Neustále testuje moji vůdčí pozici

Mýtus o dominanci, alfa jedinci, vůdčí roli a podobně je prostě nevyčerpatelné téma! (Mimochodem, taky pro vás chystám na toto téma článek a možná i další zdroje informací, protože tohle je opravdu velké téma.) Vnímá-li kůň člověka jako vůdce stáda, nikdy na něj nezkusí … (doplňte si v podstatě jakékoliv nežádoucí chování). Pokud to přece jen zkusí, je dominantní, snaží se vyšplhat po žebříčku stádové hierarchie nad člověka, testuje si vůdčí schopnosti člověka, nebo nemá respekt.

Toto opět vychází z našeho lidského chápání světa a nepochopení toho koňského. Dynamika koňského stáda je mnohem složitější než lineární hierarchie, kterou se tam často snažíme vidět. Každé chování, které se nám u koně nelíbí, rozhodně není bojem o postup v žebříčku hierarchie.

Nežádoucí chování koně nemůžeme brát jako osobní útok. Málo kdy se totiž jedná o vyloženě osobní útok. Navíc nám tento postoj brání tohle chování efektivně řešit a rozlišit, jestli jde o chování, které je motivováno strachem, bolestí, nebo jde o chování naučené (anebo kombinaci všech těchto faktorů).

Podle sebe soudím tebe

Jak vidíte, tyto mýty vznikly z důvodu, že jsme předpokládali, že koně uvažují stejným způsobem jako my. Je to zvláštní, často stejný člověk mluví o koni jako o hloupém zvířeti a pak, když se vyskytne problém, začne přisuzovat koni lidskou inteligenci a vychytralost.

Chování koně má často úplně jiný důvod. A ten se nám nebude dařit najít a efektivně a zároveň eticky a dlouhodobě vyřešit, dokud budeme věřit mýtům.